Vzpomínky na Dyru

Je neděle, v lednu už třetí. Vysočinu konečně zasypal sníh a mráz ji sevřel tak, že sníh ztvrdnul v příkrov, který unese člověka i bez sněžnic. Přesto, že sněhu není víc než čtvrt metru, zvěř se nikam neprohrabe a je odkázaná na to, co jí myslivci předloží v krmelcích. Já beru do batůžku pár laskomin, které nemám v boudě a s Girou, černou fenkou hladkosrstého jezevčíka vyrážíme za jasného slunečného dopoledne k lesu. U krmelce jsme za dvacet minut, fenka není ještě po námaze posledních dní úplně zotavená a tak je ráda, když ji pustím do boudy a po tom, co ji prověří zda se někde neschovává kuna, zaléhá do sena. Otevřenými dveřmi sem začíná svítit zimní zubaté sluníčko a na ní je vidět, jak si lebedí.

Já sypu oves s granulemi do násypky uvnitř boudy. Odtud se krmivo sype do korýtka venku, podle toho jak zvěř jádro odebírá. Nabírám velkou náruč sena a svazuji ji, abych ji donesl do jeslí a oves do korýtka pro zajíce. Seno beru na hůl přes rameno a vyrážím do kopce, fenka to zná, ví že se za chvíli vrátím a tak mne jen sleduje, jindy bych jí to netoleroval, ale dnes jí nechávám v klidu.

Seno dávám do jeslí a holí si podávám z ohrádky korýtko, do kterého sypu oves pro zajíce. Korýtko vracím a po kraji lesa docházím pod borovici, u které jsou o sebe opřeny tři větší kameny. U paty borovice je sníh odtátý a sluníčkem je jehličí vysušené a vyhřáté. Smekám na chvíli klobouk a usedám ke kmeni. Opírám se zády o rozpraskanou borku. U nohou mi pod těmi kameny leží Dyra, matka té nezbednice co na mě čeká o kousek dál v boudě. Polohlasem jí říkám, že už jí ta mladá přestala dělat ostudu a minulý týden v sobotu odběhala naháňku na černou a v neděli ještě byla úspěšná při práci v norách. Z jedné starou lišku vyhnala a v druhé natlačila lišáka do slepé chodby a držela na místě. Toho jsme museli vykopat, ale kdyby nora byla průchozí, určitě jsme kopat nemuseli.

Vracím se tak v myšlenkách obloukem k té nešťastné naháňce v září, kdy napřed ke mně z kukuřice přišla právě mladá fenka a bylo na ní vidět, že není ve své kůži. Pak už jen zazvonil telefon a z druhé strany leče mně honci sdělili, že právě Dyru vynesli. Než jsem se k ní dostal, už byla zhaslá. Bachyně ji vzala do ryje a zmáčkla, rozdrtila jí konce žeber a způsobila rozsáhlá vnitřní zranění. Giře pak trvalo dva měsíce, než se z toho vzpamatovala a začala zase lovit. Proto jsem rád, že už je z toho venku a pokračuje ve stopách své matky i když jejích kvalit asi nikdy nedosáhne, ale uvidíme. Ještě má čas.

Mhouřím oči do nízkého sluníčka a hlavou mi táhnou vzpomínky na těch sedm let ve společnosti této mimořádné feny. Narodila se v mé chovné stanici a tak jsem ji znal od narození. Už ani nevím , jak to bylo s tím, že právě ona mi zůstala doma. Do lesa se mnou chodila od malička, vždycky byla plná energie. Učitelka na prvním stupni by asi řekla hyperaktivní. Když jsme začali už s opravdovým výcvikem, tak jsem záhy přišel na to, že se napřed musí pořádně vyběhat, než jí to začne v hlavě normálně fungovat. Jako úplný protiklad ale zase působilo to, že s ní nikdy nebyl problém při odložení, prostě věděla, že pro ni zase přijdu a tak jen na mě čekala. Vzpomínám na ty naháňky u kamarádů v Lažánkách, kde se napřed učila, že je zbytečné honit zvěř daleko za střelce, že se pak musí daleko vracet. To zpočátku taky uměla jen na místo, kde jsme se viděli naposledy a já si pak pro ni musel dojít, hlásila u každého střeleného kusu a nikoho k němu nepustila a občas s ní bylo docela povyražení. Ve třech letech už ale tohle všechno zvládala, našla si mne a zvěř hnala z leče jen kousek přes střelce a pak se sama vracela a pokračovala v práci. Hlášení u kusu jí zůstalo, ale pokud ke kusu někdo přišel, už ho nenapadala a vracela se ke mně. Postupně se vypracovala i při dosledech a tam její hlášení u zhaslého kusu bylo k nezaplacení. V norách si svoji práci vždycky odvedla. Tam nebyla žádný rabiát, vytrvale hlásila a pokud to šlo, vyháněla. Do kontaktu se nevrhala. Co nám nikdy moc nešlo, byly uměle založené stopy, ať už kapané, nebo šlapané. To byl kámen úrazu na soutěžích a zkouškách. Pravda lesní, barvářské honičů a honičské jsme absolvovali vše v první ceně a dokonce s titulem diviačar, ale na honičské soutěži jsme právě kvůli uměle založené stopě šli do třetí ceny a skončili "až šestí". V podobném duchu byla neochota aportovat z vody kachnu, kterou jsem jí tam hodil. To prostě bylo pod její důstojnost. Její doménou ale byla opravdu práce v lečích, s mírnou nadsázkou jsem o ní vždy říkal, že když na to bude mít dost času, nenechá tam ani veverku. Mohl jsem klidně stát jako střelec na stanovišti a ona pracovala v celé leči, ať si byla sebevětší.

Za svůj sedmiletý život stihla dát ve třech vrzích osmnáct štěňat. Vždy když jí už rostoucí štěňata začala bránit v pohybu jsem měl pocit, že to těžce nese a její pohledy říkaly: cos mi to zase provedl?! Matka ale byla vzorná a trpělivá.

Bylo by ještě dlouho na co vzpomínat, ale jehličí na kterém sedím, se ukazuje ne zase úplně suché a začínám pociťovat chlad. Pomalu vstávám a pokračuji k boudě. Tady mne Gira vítá, jako bych byl pryč aspoň hodinu a přitom to bylo sotva pár minut. Beru batůžek, zamykám a vyrážíme ještě na obchůzku úsekem. Fenka cape po zmrzlém sněhu vedle mne a připadá mi, že si je vědomá toho, že teď je všechna "psí práce" na ní a že teď už si s ní poradí.