Silvestrovský dosled

Je poslední den v roce 2016. Na Vysočině je přimrzlo a zbytky sněhu. Na ranní čekané jsem úspěšný nebyl a cestou domů jsem založil zvěři jak v krmelci, tak na vnadišti. Tam odsud si nesu kartu z fotopasti a těším se, až ji strčím do počítače a podívám se co vnadiště navštěvuje. Na to si musím ale ještě chvilku počkat. Protože jsem byl ráno jen s mladým psem, než si zalezu do tepla, musím smečku vyvenčit. Jsme zrovna za vesnicí, když mi zvoní v kapse telefon. Mám v kostech, že to s těmi fotkami nebude tak horké. No jasně, volá kolega z našeho sdružení, ale vedlejší vesnice, že střílel na muflonče a jestli můžu přijet na dosled. No tak to jsem nestihnul ani kafe. Doma nechávám prostřední fenku, je nakrytá. Beru kulobrok, sundávám z něho puškohled a ještě kontroluji, zda mám v autě barvářský řemen a jedeme. Na nástřelu jsme do 15 min, tedy před jedenáctou. Tam mě přechází humor. Evidentně jde o ránu na běh, na zbytcích sněhu je ústřelek duté kosti a pár kapek barvy. Své zjištění sděluji střelci s tím, že mám pochybnosti o úspěchu našeho snažení. Beru Giru na řemen, mladého Idara nechávám v autě a vyrážíme. Fena na nástřelu chodí do kruhu, ověřuje si všechny stopy, v tlupě bylo asi 6 kusů a po chvíli se rovná, zalehává do řemene a vyrážíme. Do lesa to je cca 20m po sněhu, v lese už sníh není a tak ji musím věřit. Ta jde jako stroj, leží v řemenu, nekouká ani vpravo ani vlevo a jen když se provlékám v hustějších náletech tak se netrpělivě ohlíží na mně. Po cca 800 m jsme na kraji lesa, následuje kousek přes pole na kterém je zase sníh. Tam si ověřuji dvě věci, jdeme dobře - na kraji lesa je kapka barvy a kus jde pořád s tlupou. To už tak pozitivní není. Domlouváme se se střelcem, že projdeme protější les, vzdálený cca 100 m a pak dosled ukončíme. Jakmile ale s fenkou překonáváme pole a vkročíme do lesa, Gira zvedá hlavu a začíná na řemeni hlásit. Zastavuji, nasazuji jí na krk reflexní obojek a pouštím ji na volno s tím, že postřelený kus je někde před námi a snad ho zastaví. Fena vyráží a po chvilce hlásí stopu. Běžím za ní, ale než se dostanu na protější okraj lesa, cca 300 m , už je na poli a s hlavou na zemi sleduje stopu, hlásí a velmi velmi rychle se vzdaluje. Je tu vidět daleko a tak mám možnost pozorovat jak bez povšimnutí míjí zalehlou tlupu srnčího a směřuje přes silničku tvořící hranici honitby k sousedům. Hlasitě a přímočaře. Domlouvám se se střelcem, že se vrátí pro auto, nabere ještě jednoho našeho člena a přijede právě na tu silničku. Já pokračuji pěšky na hranice. Tam během čekání volám hospodáři sousední honitby a informuji ho o situaci. Po příjezdu kolegů tam jednoho necháváme aby fenku odchytil kdyby se po své stopě vracela a my vyrážíme teréńákem za ní. Vidět už ji není a slyšet také ne, tak jen odhadujeme kam mohl postřelený kus jít. Objíždíme velký kruh přes dvě sousední vesnice, posloucháme a já pískám. Nic. Asi po 45 minutách volá kolega co stojí na hraniční cestě, že je mu zima a kde proboha jsme. Mezitím mám pocit, že slyším hlášení feny, vyrážíme tedy tím směrem, ale slyšíme jen psy z vesnice. Ukončujeme tedy pátrání, vyzvedáváme promrzlého kamaráda a já se nechávám odvézt k mému autu. Tam se rozcházíme s tím, že budu fenku hledat sám. Objíždím během hodiny kruh , poslouchám, pískám mluvím s lidmi na silvestrovských procházkách. Nic. Jedu domů, něco málo sním a v půl třetí vyrážím na další kolo. Nechávám doma zbraň a jedu už jen najít fenu, než začne večer a s ním ohňostroje. Fena se rány nebojí, ale toto je něco jiného. Vyjíždím z vesnice na kopec odkud je daleko vidět a slyšet. Nic. Když se vracím k vesnici, abych to zkusil jinde, zvoní v kapse mobil. Volá jiný kolega ze sdružení a ptá se, zda nesháním fenu. No to tedy sháním!! Prý je v lese u svého krmného zařízení a fena mu okolo právě hnala postřelené muflonče. No sláva, tak aspoň něco. Hned volám střelci, že dosled pokračuje a domlouváme se kam má přijet, já přizastavuji doma a beru zbraň. Jedu do lesa za kolegou, který fenu viděl. Ta už je ale i s muflončetem dávno pryč, vyjíždím tedy na kopec a hurá!!! Fenu z dálky slyším hlásit. Je to hluboké a na místě, ale připadá mi to hodně daleko. Domlouvám se se střelcem a ze dvou stran vyrážíme za ní. Nakonec jsou blíž, než jsem odhadoval, fena po těch čtyřech hodinách už jen sípe a dělá odmlky. Tím se stane, že podle hlasu přijíždím moc blízko a s muflončetem zbytečně pohnu. Nicméně kolega přijíždí právě včas, pochopí situaci, nadjede jim a čertíka dostřelí. Než k němu dojdu, už je u něj fena. Chudera sotva stojí na bězích, kus si ověří, trochu s ním zacloumá a opodál si v trsu suché trávy ustele. Než ho vyvrhneme, tak tvrdě spí. Do auta ji nesu v náručí. Až ráno zjistím, že má mezi předními běhy bodnou ránu od nějaké větve. Dva stehy to spravily.

Čertík je opravdu střelen na přední běhy a to na oba. Na jednom je čistě prostřelený sval a druhý je přestřelený. Podařilo se tedy ukončit trápení zvěři a zachránit zvěřinu. Vzdušná vzdálenost nástřelu a místa dostřelení je 4,2 km. Po přímce ale neběželi ani náhodou a celé to trvalo přes 4 hodiny.